DU FORMA
Jiřı́ Žák
12.2. -­‐ 5.3. 2015
Galerie Klubovna
http://www.galerieklubovna.cz/

Stalo se Ti někdy, že sis prohlı́žel sled fotograJiı́, obrazů nebo kreseb bez popisu? Určitě. A taky s
jistě vybavuješ, co se dělo v Tvé hlavě. Celkem rychle a bez velkého snaženı́ Tvoje mysl začala
realizovat představy na základě viděného. Tvůj vlastnı́ přı́běh. Pak přišel vypravěč “reality” a
začalo všechno znovu. Bylo těžké přesvědčit Tvou hlavu o druhém, “pravdivém” přı́běhu.
Film Jiřı́ho Z0áka, na který se právě dı́váš, v sobě skrývá něco takového. Epický přı́běh, který by
mohl být stejně dobře smyšleným přı́během jako popisem viděného, potažmo zažitého.
Stejnou nejistotu cı́tı́š i z projevu chlapce. Mluvı́ k sobě? Z počátku si jsi jistý, že tomu nenı́ jinak.
Rozehrává se hra. Vyprávěnı́ se po delšı́m úvodu (který sám o sobě nutı́ diváka přemýšlet o
historicko-­‐politickém kontextu) stáčı́ k médiu Jilmu. Chlapec vznášı́ stı́žnost na funkci natočeného
materiálu. Nenı́ záznamem daného momentu, ale artefaktem ve sbı́rce.
Pozbýváš se jistoty, mluvı́ snad k někomu třetı́mu? Filmový materiál byl drahý a dalo se na něm
zachytit jen pár minut. To nutilo amatérské >ilmaře k tomu si skutečně vybírat. Snažili se tímto
výběrem něco říct? Přece žádné médium není neutrálním kanálem pro přenos informací, ale určuje,
co bude možné sdělit a co sdělit nelze. Nelže však jen >ilmový aparát, jehož vnitřní procesy jsou pro
nás skryté a nepochopitelné. Nelže jen kameraman, který přístroj drží, a tak směřuje náš pohled.
Lžeme i my, kteří před ním stojíme. Performujeme naše životy. Předvádíme úkony. Stěžuje si dál
chlapec na etiku, pravdomluvnost a výpovědnı́ hodnoty Jilmových materiálů.
Na úplném konci slyšı́š -­‐ obracı́ se snad k Tobě? A když tu teď stojíš, uprostřed galerie a pozoruješ
promítací přístroj Pocı́tı́š nepohodlı́.
Apropriace nalezeného Jilmového materiálu je ve světě uměnı́ legitimnı́m způsobem práce.
Nicméně v přı́padě Jiřı́ho Z0áka dostává zcela osobnı́, důvěrnějšı́ a zejména uvěřitelný rozměr.
Archı́v materiálů amatérského Jilmaře, Jiřı́ho dědečka, Vladimı́ra Stuchlı́ka, skrývá hodiny a
hodiny záběrů natáčených od poloviny dvacátého stoletı́ do dnešnı́ch dnů.* Ty jsou použity i pro
Jilm Du Forma. Tato informace nás dovede k myšlence, zda-­‐li ve Jilmu nepromlouvá jakési druhé já
v podobě vnuka ke svému dědečkovi? Neuvažuje vnuk o materiálu tak, jak to jeho dědeček nikdy
nezkoušel? Je snad ona záhadná osoba chlapce, která mluvı́ k sobě nebo k někomu dalšı́mu,
Jilmařovým kritikem tlumočı́cı́ výhrady i respekt k jeho práci?
Už z předchozı́ autorovi práce máme pocit, že cı́tı́ potřebu nejen natočený materiál shromažďovat,
tak jak to dělal dědeček, ale i nad samotným médiem Jilmu přemýšlet a podrobit jej rozboru. To,
že nás autor přı́liš nesytı́ obrazovým materiálem (i když by pravděpodobně měl čı́m), přikládám
větě, která je součástı́ vyprávěnı́-­‐ Filmový materiál byl drahý a dalo se na něm zachytit jen pár
minut. To nutilo amatérské >ilmaře k tomu si skutečně vybírat. Vnı́mám ji jako naordinovanou dietu,
která sloužı́ ku prospěch věci i k výpovědnı́ hodnotě dı́la. V kontrastu stojı́ dieta naordinovaná
samotným médiem, kterou autor tentokrát nedodržel. Vyprávěnı́ nahrazuje absenci slova u
analogového média.
Narace obsažená ve Jilmu by byla snadno dohledatelná i u jiných autorů pracujı́cı́ch s nalezeným
Jilmovým materiálem. Nicméně, v přı́padě Jiřı́ho Z0áka je osobnı́ rozměr dı́la tı́m pravým a
nezaměnitelným kořenı́m, dı́ky kterému vyčnı́vá z řady. Jiřı́ tuto situaci umocňuje du formou,
která je znepokojivá a přitahuje divákovu pozornost. (Omlouvám se autorovi, že jsem si ji tak
neuměle v prvnı́m odstavci vypůjčila, ale nemohla jsem si pomoci.)
Marta Fišerová


Nejvzdálenější konce I.
Rozpřažené ruce jako postoj

Problematika sochařství, potažmo umění obecně, trpí podobným neduhem, jako současnost ve
všech svých aspektech. Popisujeme ji a přemýšlíme o ní v pojmech, které už neodpovídají
skutečnosti. Vždy jsme v závěsu za tím, co se děje a je otázkou, zda jsme někdy byli přítomni v čase
plně; s prožitím i pochopením. Ideální stav je tu vždy od toho, aby se nám rozplynul před očima. To,
že se jazyk, který používáme, opožďuje za věcmi a jevy, není však nic, co by nás mělo přehnaně
zneklidňovat. Reflexe a analýza neprobíhá ve chvíli prožívání. Činíme tak zpětně a má to svůj
důvod. Žijeme díky tomu věci opakovaně. Vyžaduje to však naši ostražitost a uvědomění, abychom
nepropadli generalizaci, zjednodušování nebo sentimentalitě, a v ne-posledku, abychom realitu
nedeformovali tak, aby zapadla do kategorií a pojmů, kterým rozumíme, které používáme.
Otevřenost myšlení je nezbytná, stejně jako otevřenost našich termínů. Pojmy „pojmou“ i to, co
bychom sami nezamýšleli.
Nelze nezakopávat o hrany slova sochařství při procházení výstavy „Lapidárium“, kde nalezneme
tolik rozdílných uměleckých projevů a forem. Při prvém pohledu jakoby autoři hovořili různými
jazyky. Ale spíše než babylónské tržiště představují komunitu jedné řeči, leč používají ji v
rozmanitých dialektech. Jejich sdělení na sebe berou podobu modelované sochy, objektu či
brikoláže, stejně tak jako instalace, video-projekce, fotografie a performance. Zdánlivý chaos v
odstupu snad dovoluje uvidět vzorce smyslu (nebo řádu). Na tak malém vzorku, jakým byla výstava
Lapidárium, to lze však vyžadovat jen stěží.
Přesto tento soubor věcí něco ukazuje a o něčem svědčí. Všem vystaveným dílům ční za zády
sochařství jako slovo s veškerou jeho monumentální historií a tradicí, jako základ mohutné stavby;
zároveň v sobě syntetizuje neurčitost a atomizovanou svobodu formy a myšlení – svou tradicí
pramenící plně ve dvacátém století. Ta vyplňuje vnitřní prostory této budovy lapidária novým a
nečekaným obsahem.
Otevřenost umění je jeho historicky podmíněnou vlastností; je jeho největší silou a slabinou
zároveň. Vyžaduje totiž od diváků schopnost interpretace, samostatného úsudku a ochotu číst pod
povrchem. Myšlení v souvislostech. Rozplétání uzlů života filtrovaného skrz artefakt nebo čin
vyžaduje společně prsty umělce i diváka. Nutnost investovat do umění určitou energii i v roli
příjemce, znamená skutečné zrovnoprávnění vztahu tvůrce a jeho publika. Vždyť významy částečně
vznikají tam, kde jsou obrazy konzumovány. Tato do umění uložená energie se projeví v jiné
podobě na svých věřitelích (odpusťte mi tuto tržní terminologii).
Nejsem si jist, zda umění dokáže měnit společnost, ale jistě má zásadní vliv na její jednotlivé členy.
Pokud je toto lekce, již si můžeme ze současného umění odnést, pak je to bezesporu poučení, které
upotřebí každý člověk, který má snahu orientovat se v dnešním světě a doposud se nevzdal
kritického úsudku.
Výstava Lapidárium je pozvánkou k účasti na hodinách umění, kde se střetávají jak mladí studenti z
ateliéru sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové, tak i jejich starší a etablovaní kolegové či
nežijící klasici. Z kurátorského hlediska se však celý podnik nedržel nějaké edukativní koncepce či
chronologické linie; taková ambice zde nebyla a i samotný prostor lapidária pod Betlémskou kaplí
by podobnému záměru vzdoroval. Šlo o to komunikovat věci podstatné. Diverzitu jazyka a formy a
otevřenost pojmu a tradice. Rozpřáhni ruce. Pak se zkus dotknout sochařství v jeho
nejvzdálenějších koncích. Postoj je důležitý; gesto přijímání a otevírání. Nutí nás zažívat umění ve
všech rozměrech; spektrum vede od hmoty až k její absenci. Rozpřáhni ruce a teď zkus sochu
uchopit. Je to kategorie, která do sebe integruje vše.


citát z článku: “...Subjekt v jistém nepředvídatelném okamžiku zjistí, že nemůže jednat jinak, než přejít k činu, i když je svobodný. Čin má proto podobu „vynucené volby.“ Čím je subjekt v okamžiku činu?



23. 11. 2012
Článek

Artyčok.tv Vás srdečně zve

více

na diskusi na téma archivace a online (re)prezentace pohyblivého obrazu

27/11 Aula AVU

od 18 hodin


Adéla Babanová vytvořila z nabídnutého modulu improvizované TV studio. Pozvaní herci- moderátoři pak vytvořili typickou reality show, kde divákům představili téma Co je videoart? a nabídli hned několik odpovědí. Součástí prezentace była možnost shlédnout jedno z děl Adély Babanové promítané na zeď Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové.


05. 09. 2012
Článek

Viola. Memoria

více

V Galerii Rudolfinum bylo od 21. června do 16. září v rámci výstavy Tváře / Fenomén tváře ve videoartu k vidění dílo Billa Violy s názvem Memoria (2000, 30:00 min).