In-Memory-I-am 5.12.2016

Úvodní výstava In-Memory-I-am se soustředí na reflexi paměti jakožto procesu ukládání informací. Funkce paměti je často nedostatečná a zachované informace nepřesné. Snaha o rekonstrukci minulosti pomocí filmu a videa nebo mlhavých vzpomínek s sebou přináší vždy nové interpretace. Rozpomínání na příběhy jejich opětovnou inscenací vytváří vyprávění obohacené o další vrstvu času.

Toto vrstvení nás spolu s časovou distancí neustále vzdaluje od skutečnosti samé, přitom však poskytuje neomezený prostor reinterpretace minulých událostí, a tím možnost jejich důkladnějšího pochopení. Důsledkem může být živé propojení minulosti se současností.

Kurátorský výběr on-line výstavy In-Memory-I-am zahrnuje umělce narozené mezi lety 1972 až 1986, které spojuje potřeba reflexe životních a kulturních východisek, pocházejí z kulturně-historických souvislostí bývalého Československa. Každý z nich se dlouhodobě zabývá fenoménem osobní nebo kolektivní paměti, jejích otisků, zapomínání a rozpomínání. Své umělecké výpovědi zaznamenávají formou filmového nebo digitálního obrazu, ke kterému přistupují rozmanitým způsobem. Ján Mančuška zprostředkovává zdánlivě nezaujatý popis události, přičemž však matoucí, složitě konstruovaný kontext výpovědi váhu samotných reálií zcela marginalizuje. Zbyněk Baladrán se dotýká mystéria tvorby, jakožto zhmotnění reality (historie) z chaosu nekonečného množství potencialit. Mark Ther vykresluje impresivní historickou vztahovou fresku. Adéla Babanová inscenuje dokumentární vyprávění o lidské nesmrtelnosti. Pavla Sceranková, podobně jako Petr Nikl skládá mozaiku vzpomínek z rodinného archivu. Nejmladším, dodatečně do výstavy zařazeným autorem je Jiří Žák, který se věnuje tématu manipulace záznamu, vizuální informace, a tím i obrazů přítomnosti a minulosti (ale i budoucnosti), které tvoří naši historii, a tedy i paměť. 

fotografie, texty, souvislosti

Du Forma v Galerii Klubovna, Brno

12. 2.–5. 3. 2015
Galerie Klubovna, Brno

Stalo se Ti někdy, že sis prohlı́žel sled fotograJiı́, obrazů nebo kreseb bez popisu? Určitě. A taky s jistě vybavuješ, co se dělo v Tvé hlavě. Celkem rychle a bez velkého snaženı́ Tvoje mysl začala realizovat představy na základě viděného. Tvůj vlastnı́ přı́běh. Pak přišel vypravěč “reality” a začalo všechno znovu. Bylo těžké přesvědčit Tvou hlavu o druhém, “pravdivém” přı́běhu. Film Jiřı́ho Záka, na který se právě dı́váš, v sobě skrývá něco takového. Epický přı́běh, který by mohl být stejně dobře smyšleným přı́během jako popisem viděného, potažmo zažitého. Stejnou nejistotu cı́tı́š i z projevu chlapce. Mluvı́ k sobě? Z počátku si jsi jistý, že tomu nenı́ jinak.
Rozehrává se hra. Vyprávěnı́ se po delšı́m úvodu (který sám o sobě nutı́ diváka přemýšlet o historicko-­‐politickém kontextu) stáčı́ k médiu Jilmu. Chlapec vznášı́ stı́žnost na funkci natočeného materiálu. Nenı́ záznamem daného momentu, ale artefaktem ve sbı́rce.

Pozbýváš se jistoty, mluvı́ snad k někomu třetı́mu? Filmový materiál byl drahý a dalo se na něm zachytit jen pár minut. To nutilo amatérské filmaře k tomu si skutečně vybírat. Snažili se tímto výběrem něco říct? Přece žádné médium není neutrálním kanálem pro přenos informací, ale určuje, co bude možné sdělit a co sdělit nelze. Nelže však jen filmový aparát, jehož vnitřní procesy jsou pro nás skryté a nepochopitelné. Nelže jen kameraman, který přístroj drží, a tak směřuje náš pohled. Lžeme i my, kteří před ním stojíme. Performujeme naše životy. Předvádíme úkony. Stěžuje si dál chlapec na etiku, pravdomluvnost a výpovědnı́ hodnoty Jilmových materiálů. Na úplném konci slyšı́š ­‐ obracı́ se snad k Tobě? A když tu teď stojíš, uprostřed galerie a pozoruješ promítací přístroj Pocı́tı́š nepohodlı́. Apropriace nalezeného Jilmového materiálu je ve světě uměnı́ legitimnı́m způsobem práce. Nicméně v přı́padě Jiřı́ho Žáka dostává zcela osobnı́, důvěrnějšı́ a zejména uvěřitelný rozměr. Archı́v materiálů amatérského Jilmaře, Jiřı́ho dědečka, Vladimı́ra Stuchlı́ka, skrývá hodiny a hodiny záběrů natáčených od poloviny dvacátého stoletı́ do dnešnı́ch dnů. Ty jsou použity i pro Jilm Du Forma. Tato informace nás dovede k myšlence, zda­‐li ve Jilmu nepromlouvá jakési druhé já v podobě vnuka ke svému dědečkovi? Neuvažuje vnuk o materiálu tak, jak to jeho dědeček nikdy nezkoušel? Je snad ona záhadná osoba chlapce, která mluvı́ k sobě nebo k někomu dalšı́mu, Jilmařovým kritikem tlumočı́cı́ výhrady i respekt k jeho práci?
Už z předchozı́ autorovi práce máme pocit, že cı́tı́ potřebu nejen natočený materiál shromažďovat, tak jak to dělal dědeček, ale i nad samotným médiem Jilmu přemýšlet a podrobit jej rozboru. To, že nás autor přı́liš nesytı́ obrazovým materiálem (i když by pravděpodobně měl čı́m), přikládám větě, která je součástı́ vyprávěnı́. Filmový materiál byl drahý a dalo se na něm zachytit jen pár minut. To nutilo amatérské filmaře k tomu si skutečně vybírat. Vnı́mám ji jako naordinovanou dietu, která sloužı́ ku prospěch věci i k výpovědnı́ hodnotě dı́la. V kontrastu stojı́ dieta naordinovaná samotným médiem, kterou autor tentokrát nedodržel. Vyprávěnı́ nahrazuje absenci slova u analogového média.

Narace obsažená ve Jilmu by byla snadno dohledatelná i u jiných autorů pracujı́cı́ch s nalezeným Jilmovým materiálem. Nicméně, v přı́padě Jiřı́ho Žáka je osobnı́ rozměr dı́la tı́m pravým a nezaměnitelným kořenı́m, dı́ky kterému vyčnı́vá z řady. Jiřı́ tuto situaci umocňuje du formou, která je znepokojivá a přitahuje divákovu pozornost. (Omlouvám se autorovi, že jsem si ji tak neuměle v prvnı́m odstavci vypůjčila, ale nemohla jsem si pomoci.)

Marta Fišerová